Svatá Pavlína, patronka města Olomouce

Svatá Pavlína byla mladičká dcera žalářníka Artemia a jeho ženy Kandidy v Římě. Při pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána dostal Artemius za úkol hlídat uvězněné křesťany Petra a Marcelina. Ti modlitbami Pavlínu vysvobodili z posedlosti zlým duchem, přičemž celá žalářníkova rodina s nadšením uvěřila v křesťanského Boha a přijala křest. Krátce nato byli Artemius s Kandidou i Pavlínou kvůli své nové víře umučeni. Pavlína byla se svou matkou vhozena do jámy a zasypána kamením. Psal se rok 302 po Kristu.

O třináct století později olomoučtí jezuité obdrželi darem od papeže Řehoře XV. posvátné ostatky, o nichž byli přesvědčeni, že patří právě uvedené svaté panně a mučednici Pavlíně. Tou dobou v Olomouci začal řádit mor. Protože se věřilo, že svatí pomáhají lidem nejen svou přímluvou u Boha, ale také mocným působením skrze své relikvie, bylo rozhodnuto vnést Pavlíniny ostatky ve slavnostním průvodu do olomouckých ulic a modlit se ke světici o pomoc. Toho dne, v neděli 8. října 1623, městská rada prohlásila sv. Pavlínu za patronku Olomouce a její relikvie byly vystaveny veřejné úctě v jezuitském kostele. Mor polevil a zakrátko vymizel.

Nová ochránkyně města byla uctívána každoročním procesím s jejími ostatky (od roku 1640 v krásném novém relikviáři), vedeným o jejím svátku, dne 6. června, z farního kostela sv. Mořice do kostela jezuitů. Pečlivě vyzdobené průvody s alegorickými výjevy a hojnou účastí obyvatel a městských i církevních představitelů bývaly završeny kázáním, slavnými bohoslužbami, nešporami a uctíváním ostatků. Od roku 1635 přibyl tzv. generální katechizmus, závěrečné shrnutí výuky náboženství pro děti. Sv. Pavlína byla totiž pro svůj nízký věk, v němž pro Krista položila život, ctěna také jako zvláštní patronka křesťanských dětí a dospívajících.

V případě potřeby se konala zvláštní procesí a pobožnosti ke sv. Pavlíně, díky kterým Olomoučtí častěji zakusili, jak skvěle se o ně jejich nová „sousedka“ stará. Zachránila je od epidemie horečnatých onemocnění (1627), před dopadem válečných operací ve Slezsku (1633) a dvakrát před dalšími vlnami moru (1633, 1634). Švédské obsazení města (1642-50) přečkaly její relikvie v podzemním úkrytu a po znovunabytí svobody se její úcta rozvinula v nebývalé síle, což podpořil olomoucký biskup Karel II. Lichtenštejn-Kastelkorn rozhodnutím z 18. dubna 1678, aby se nadále tato světice oslavovala ve čtvrtou neděli po slavnosti Seslání Ducha svatého, tedy v den pracovního klidu, kdy se oslav mohlo zúčastnit mnohem více lidí.

Od té doby začali jezuité sčítat věřící, kteří s příslušnou pobožností pili ke cti sv. Pavlíny víno nebo vodu z lampičky, kdysi umístěné u jejího hrobu v Římě a přivezené do Olomouce s ostatními relikviemi. Už v roce 1623 se zjistilo, že takový nápoj působí jako lék proti horečce. Od března roku 1678 do roku 1771 se z lampy sv. Pavlíny napilo minimálně 194.324 osob, nejméně 10.602 nahlásilo uzdravení a 99 z těchto případů známe s podrobnostmi.

Vedle blahodárného působení sv. Pavlíny skrze zázračnou lampu a dalších mimořádných událostí, které lidé svaté dívce připisovali (celé obce nebo jednotlivci jich zažili do konce 18. století velmi mnoho), zůstala prvořadým zdrojem Pavlíniny oblíbenosti mocná ochrana proti moru, což se projevilo při dvou posledních morových epidemiích v Čechách a na Moravě (1679-80, 1713-16). Proto se s jejími vyobrazeními (obvykle s atributy kamení a palmové větve, symbolu mučedníků) setkáváme na některých morových pomnících. Památky sv. Pavlíny, představující kaple, oltáře, sochy, obrazy, malby, okenní vitráže, reliéfy na zvonech apod., se nacházejí na Moravě, v Čechách a ve Slezsku, doklady o svatopavlínské úctě se však týkají i území Rakouska a Slovenska. Sláva této mučednice se šířila také díky tzv. svatým obrázkům, náročnějším grafickým ztvárněním i knížkám s životopisy a modlitbami.

Po zrušení jezuitského řádu (1773) převzalo péči o úctu ke sv. Pavlíně olomoucké biskupství, které po svém povýšení na arcibiskupství (1777) světici vyhlásilo za svou ochránkyni, nejspíš v souvislosti s přenesením jejích ostatků do katedrály sv. Václava 28. srpna 1786.

Po vymizení olomouckých procesí s relikviemi sv. Pavlíny v první polovině 19. století došlo k obnovení této tradice až po změnách politické situace z roku 1989. Dnes je sv. Pavlína opět chápána věřícími katolíky jako ochránkyně moravské metropole, přestože se historickým průzkumem prokázalo, že ostatky v Olomouci uctívané nepatří oné mučednici z roku 302, nýbrž jiné křesťance Pavlíně, jejíž tělo po dlouhá staletí odpočívalo v římských katakombách, nejspíš sv. Hermeta. Tato Pavlína žila v době, kdy bylo hrdinstvím vést život ve věrnosti křesťanským ideálům lásky k Bohu i lidem. Olomouc má její dobrotivost vepsánu do své historie.

Autor: Miroslav Herold