Olomoucká barokní pevnost

Pevnost byla budována podle projektu plukovníka barona Pierra Philippa Bechade de Rochepine, příslušníka habsburského inženýrského sboru, který navrhl podobu moderní bastionové pevnosti, jaká neměla v té době obdobu v celé rakouské monarchii. Jeho návrh vycházel z tehdy nové inženýrské školy francouzského markýze Vaubana, kterou doplnil poznatky holandských pevnostních inženýrů. Jeho úkolem bylo opevnit vlastní středověké město a využít zdejší terén a nepravidelný tvar města. Bylo potřeba vyrovnat nepravidelné linie obrany, především v jižním směru. Toho de Rochepine dosáhl vybudováním několika pásů předsunutých opevnění, takže výsledný tvar olomoucké pevnosti představoval téměř rovnostranný trojúhelník.

Stavba pevnosti trvala 15 let a byla dokončena na podzim roku 1757. Před vlastní stavbou byly zbořeny všechny stavby v předpolí. Zanikla tak olomoucká předměstí i samostatné vesnice a bylo nutno přestěhovat více než 4000 jejich obyvatel. Na svém místě zůstal jen klášter Hradisko, z jehož návrší nebylo možné bezprostřední ohrožení města palbou.

Poté, co se z okolí města stala bezlesá planina, bylo započato s rozsáhlými zemními pracemi. Plán počítal s využitím nížinného, často zavodňovaného terénu v okolí města. Jako materiál na stavbu byla použita zemina ze západních svahů a kámen v lomech u Hejčína. Pro armování hradeb a bastionů bylo potřeba mnoho milionů cihel, které se vypalovaly v cihlářských pecích v okolí Tabulového vrchu. Na práci a dopravu materiálu byli využívaní obyvatelé okolních vesnic i dělníci ze vzdálených krajů monarchie. Na počátku pracovalo na stavbě asi 900 námezdních dělníků, v době ohrožení válečnými událostmi to bylo až 6000 lidí. Na práce na hradbách byli posílání často lidé potrestaní prací na galejích. Stavbu olomoucké pevnosti navštívila dvakrát také císařovna Marie Terezie. V roce 1748 byla při její návštěvě přejmenovaná Zelená brána na Terezskou bránu a v roce 1754 se po kontrole dokončovaných opevnění zúčastnil panovnický pár slavnostního vysvěcení sloupu Nejsvětější Trojice na Horním náměstí.

V první etapě stavby pevnosti se prováděly výkopové práce při hloubení příkopů, úpravě vodních toků a navážení valů. Na řece Moravě a jejich přítocích se stavěly jezy, stavidla a vodní propusti, které umožňovaly zvednutí vodní hladiny v příkopech na západní a severní straně. Pomocí napouštěcích a vypouštěcích kanálů bylo možno zaplavit rozsáhlé plochy kolem města a opět je rychle odvodnit. Od roku 1750 probíhalo armování bastionů, ravelínů i předsunutých pevnůstek. Do záhybu středověkých hradeb v nynějších Bezručových sadech byla vložena Korunní hradba. Před hlavní tok Moravy byly předsunuty zemní opevnění a Salzerovy reduty. Na ostrovech to byly tzv. Vodní pevnůstky - Salzerova reduta č. 3 a Přední pevnůstka, které umožňovaly boční palbu ohrožené západní strany opevnění.

Před západní stranou pevnostních hradeb byly do předpolí – glacis - vyhloubeny systémy naslouchacích a minových podzemních chodeb, které se ještě dnes nalézají v Bezručových a Čechových sadech. Do bastionů na západní a severní straně byly vestavěny kasematy se střílnami pro děla. Příkopy byly opatřeny střílnami, krytou cestou a shromaždišti, jež umožňovaly výpady obránců. Mezi bastiony byly umístěny trojúhelníkové ravelíny, jež měly chránit vlastní hradbu města – kurtinu. Vybudováním Korunní pevnůstky a opevněním Envelopy na jihovýchodě bylo dosaženo příznivého tvaru pro obranu, jenž byl ještě doplněn vodními plochami. Vodní obranná zařízení a stavby zvyšovaly obranyschopnost pevnosti a staly se výhodou pro olomoucké obránce. Při zkoušce pevnostního inundačního systému 11. září 1757 bylo okolí pevnosti během osmi dní zaplaveno vodou a ze tří čtvrtin byl znemožněn útok na město. Ke vjezdu do pevnosti sloužily čtyři brány. Na jihu to byla Kateřinská brána, Střední bránu na západě nahrazovala nová Terezská brána, ze severní strany sloužila ke vjezdu Rohelská brána a na východě to byla vnitřní a vnější Hradská brána. Jen pro pěší sloužila Litovelská brána a Michalský výpad s bránou v Korunní pevnůstce.

Do pevnosti byla umístěna vojenská posádka o 6000 mužích, kterým k ubytování sloužily nově vybudované kasematy v tzv. Vodních kasárnách na západní straně, dále nově postavené Mořické kasárny a kasárny v Půrkrabské ulici. Posádce sloužila také nová strážnice na Horním náměstí vedle radnice. Pro uložení střelného prachu a dělostřelecké munice byly postaveny tzv. válečné prachárny v Korunní hradbě a v bastionu č. 13 na severní straně. Stálá posádka znamenala pro město velkou změnu. Jejím potřebám sloužilo množství řemeslníků, kterým erár nabízel jistý a stálý výdělek. Mimo řemeslníky využívali možnosti výdělku také obchodníci, hostinští, pekaři a řezníci, rozmáhala se také zábava a prostituce. Hradby pevnosti ochránily životy i majetek měšťanů, ale sevřely město v těžko prodyšném krunýři.

Celkem stála stavba olomoucké bastionové pevnosti deset milionů zlatých, které monarchie zaplatila za ochranu svých severních hranic proti pruskému nepříteli. Že to byly dobře vynaložené peníze se olomoučané i císařovna mohli přesvědčit již rok po dokončení stavby, když se před jejich hradbami objevil v květnu 1758 pruský král Friedrich II. se svou armádou.

Pevnost v pruském obležení

Nově postavená bastionová pevnost odolala skoro dva měsíce trvajícímu obléhání pruskou armádou pod velením samotného krále Fridricha II. v květnu a červnu roku 1758.

Pevnostní posádka se však velmi aktivně bránila snahám o dobytí města. Pod vedením generálmajora Dražkoviče podnikali obránci výpady na bodáky proti bateriím, přitom ničili děla, munici, zasypávali příkopy a prolomené úseky hradeb zaplňovali hlínou a kamením. Nepříteli se také nepodařilo úplné neprodyšné obklíčení města a tak se do něj dostávaly další zásoby. Pruským jednotkám docházely zásoby, proto byl ze Slezska vypraven velký transport, doprovázený vojenskými jednotkami. Když byl tento transport přepaden a rozprášen u Domašova, byly nuceny pruské jednotky opustit obléhané město. Katastrofální porážka pruského zásobovacího konvoje a současný příchod hlavních sil maršála Dauna do blízkosti Olomouce, znamenaly pro pruskou armádu jediné řešení. Ačkoliv byly pruské podkopy jen 40 kroků od hrotu bastionu č. VII, rozhodl se pruský král ukončit obléhání a se svými vojáky odtáhl ráno 2. července směrem na západ do Čech a potom do Slezska. Tažení Friedricha II. tak skončilo ústupem a bez rozhodujícího vítězství skončila i celá sedmiletá válka, jež byla uzavřena mírem 15. února 1763.

Zpráva o vítězství byla odeslána panovnici Marii Terezii, která odměnila vojenské velitele i měšťany za statečnost při obraně města. 13. listopadu 1758 podepsala privilegium, kterým polepšila znak města, jedenáct členů městské rady povýšila do šlechtického stavu a za poškozené domy nechala vyplatit bohaté odškodné.

Co nám zůstalo

Z bastionové pevnosti můžeme dnes vidět Vodní kasárna, využitá po rekonstrukci jako restaurace a obchody. Nedaleká Terezská brána byla renovovaná a je významnou viditelnou památkou přístupu do města od jihozápadu. Připravuje se obnova a nové využití prostoru Locateliho bastionu pod olomouckým dómem. Největší část pevnosti se zachovala v prostoru mezi rozáriem, botanickou zahradou a sokolským stadionem. Jedná se o předsunuté opevnění, které bylo podle svého tvaru nazváno Korunní hradba nebo Korunní pevnůstka. Uvnitř zůstala stát bez stavebních změn unikátní barokní prachárna. Jedná se o tzv. válečnou prachárnu, která sloužila ke skladování střelného prachu a munice v době ohrožení města.

Autor: Ján Kadlec