Malířství a sochařství v barokní Olomouci
Počátek doby baroka byl v českých zemích opožděn, v Čechách a na Moravě se spojuje až se Stavovským povstáním roku 1618, s bitvou na Bílé hoře roku 1620 a Třicetiletou válkou (1618–1648), která povstáním začala za doby knížete Františka kardinála z Ditrichštejna (1570 Madrid –1636 Brno) jako biskupa olomouckého. Město Olomouc se z devastací Třicetileté války a ze své osmileté okupace Švédy v letech 1642–1650 teprve pomalu vzpamatovávalo. Kníže Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna (1624 Kladsko – 1695 Olomouc), biskup olomoucký v letech 1664–1695, se však natolik ztotožnil se svým posláním, že se za jeho působení začala Olomouc rozrůstat, mohutnět a stavebně vzkvétat jako sídlo církevních úřadů, olomoucké univerzity (založené již téměř sto let předtím roku 1573) a bohatnoucího olomouckého měšťanstva převážně německé národnosti.
Ve výstavbě města se začalo výrazně uplatňovat umění. V 80. letech 17. století byla pořízena Neptunova kašna na Dolním náměstí a Herkulova kašna na Horním náměstí (sochařem obou byl Michael Mandík). Kašny se postupně rozrůstaly v početný soubor. Některé koncipoval a provedl kameník a architekt Václav Render (1669–1733) s mytologickými postavami od více sochařů (mezi nimi Filip Sattler, Jan Jiří Schauberger). Pozoruhodný Václav Render po skončení moru postavil roku 1716 se sochařem Janem Sturmerem Mariánský sloup na Dolním náměstí a inicioval, projektoval a začal vzápětí na své náklady stavět i Sloup Nejsvětější Trojice (nejvyšší sousoší v České republice), dokončený pak na náklady jeho odkazu v roce 1754. Sloup je vynikajícím a mohutným architektonickým a sochařským dílem s 18 sochami svatých a 14 reliéfy, završený souborem pozlacených sousoší: podél dříku sloupu s Pannou Marií unášenou vzhůru anděly a na vrcholu s Bohem Otcem, Ježíšem Kristem a v podobě holubice Duchem Svatým, stráženými archandělem Michaelem. Václav Render sloup budoval se sochařskou účastí Filipa Sattlera (1695–1738). Nadživotní sochy stojících světců pak vytvořil Ondřej Zahner (1709–1752). Caesarovu kašnu zdobí jezdecká socha Gaia Julia Caesara, pro olomoucké humanisty domnělého zakladatele Olomouce, od sochaře Jana Jiřího Schaubergera (1700–1744). Kromě zmíněných tvůrců se v Olomouci jako významní umělci projevili především Jiří Antonín Heinz (1698–1759) a Josef Winterhalder st. (1702–1769), kteří oba svými sochařskými díly ozdobili architekturu kláštera premonstrátů na olomouckém Hradisku.
Malířství doby baroka bylo často spojeno s příchozími odjinud a často také s importovanými obrazy. Jako jediný evropsky významný malíř narozený v Olomouci město proslavil Georg Flegel (1566–1638), jeden z prvních evropských specialistů na zátiší. Působil pak ve Frankfurtu nad Mohanem. V Olomouci samé se jako zakladatelská osobnost barokního malířství představil Antonín Martin Lublinský (1636–1690), původem Slezan, možná školený pražským Karlem Škrétou. Stal se augustiniánským kanovníkem a převorem kláštera a blízkým poradcem biskupa Karla v uměleckých věcech. Biskup zaměstnával řadu dalších, hlavně severoitalských malířů, jako byli např. Filippo Abbiati (1640–1715), Paolo Pagani (1655–1716), Carpoforo Tencalla (1623–1685) a jeho bratranec Giovanni Giacomo, poslední tři na nástěnné malby v Olomouci, v Kroměříži a na Velehradě.
Olomoucké vizuální prostředí v roce 1673 pozoruhodně povýšil biskupův mimořádný sběratelský čin. Biskup zakoupil a do olomouckého biskupského paláce umístil vynikající rozsáhlou a pro císaře Leopolda I. původně určenou sbírku evropských renesančních a barokních obrazů a kreseb a odkázal ji olomouckému biskupství. Později v 18. století byla její velká část převezena do Kroměříže. Světový věhlas sbírky utváří Tizianův Apollón a Marsyas, Sv. Šebestián Antonella da Messina (dnes v Drážďanech), Madona s rouškou Sebastiana del Piombo, Jedenáct apoštolů Paola Veroneseho, obraz Anthonise van Dyck Podobizna anglického krále Karla I. a jeho manželky Marie Henrietty, čtyřdílný cyklus Potopa Jacopa Bassana a četné další obrazy, které nadlouho vstoupily do olomouckého uměleckého prostředí.
V roce 1728 vymaluje Olomoučan Jan Kryštof Handke (1694–1774) strop kaple Božího Těla v univerzitním konviktu jako jednu z vrcholných zakázek své kariéry. Slávu malíři propůjčí i malířská výzdoba univerzitní Auly Leopoldiny ve slezské Vratislavi. Jan Kryštof Handke adoptuje a vyučí osiřelého syna svého přítele, sochaře Filipa Sattlera. Mladý Josef Ignác Sadler však více získá svým pobytem na římské malířské Accademia di San Luca. Vrátí se s Cenou za kresbu a uplatní se v Olomouci jako jeden z nejlepších místních malířů.
V pozdním baroku vstoupí do města řada umělců odjinud. Z Vídně do kláštera Hradisko přijde například Daniel Gran nebo Paul Troger, který v roce 1731 namaluje na strop sálu prelatury Zázračné rozmnožení chleba a nasycení zástupů. Do služeb biskupa Julia Troyera vstoupí jako portrétista slezský malíř František Antonín Palko, na objednávku jeho následovníka biskupa Lepolda Friedricha hraběte Egkha pak také přední vídeňský malíř Franz Anton Maulbertsch (1724–1796) namaluje v roce 1759 na klenbu Manského sálu kroměřížského zámku Apoteózu olomouckého biskupství; z brněnských malířů biskupovi přispěje k výzdobě zámku Josef Stern výmalbou knihovny.
Olomouc se stala v malířství i sochařství barokní doby nejdůležitějším uměleckým centrem Moravy a v odborném povědomí dnes zakotvil uznávaný pojem “olomoucké baroko”. Samo olomoucké baroko však již po povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství v roce 1777 v podstatě spělo ke svému závěru.
Autor: Ladislav Daniel