Barokní doba

Navzdory tomu se ale jednalo o poměrně dlouhé mírové období ukončené až započetím válek o rakouské dědictví v roce 1740. Období relativního klidu umožnilo značný kulturní rozvoj, na němž se podílely prakticky všechny vrstvy obyvatelstva. Vzhledem k absenci panovnického dvora byli nejvýraznějšími aktéry a sponzory kulturních aktivit především šlechtické rody a církevní instituce. Díky jejich vazbám na jih Evropy, zejména na Itálii, docházelo k přejímání kulturních vlivů z této oblasti. Barokní umělecký styl našel uplatnění ve stavbách zámků, kostelů, ale i městských domů a vesnických stavení. Ovlivnil ale i obrazy, sochy, umělecké řemeslo a pochopitelně také hudbu a literaturu.

Za vznikem těchto památek však stojí komplikované společenské vztahy, dalekosáhlé změny a nejednou i dramatické události, ke kterým v daném období docházelo. Jedním z nejvýznamnějších procesů majících zásadní vliv na utváření tehdejší kultury bylo budování a upevňování katolické konfese. České země se tehdy staly pevnou součástí římsko-katolického světa se všemi jeho specifiky: biskupy, kláštery, poutními místy, okázalými náboženskými slavnostmi a kultem svatých (manifestovaným například i kaplemi a sochami, které ovlivnily nejen podobu městského prostoru, ale i venkovské krajiny). Nejednalo se ale jen o aktivity kléru. Na budování katolické konfesijní kultury (a všech s tímto souvisejících památek) se podílela podstatná část celé společnosti: ať už na kolektivní (rodiny, bratrstva, cechy) či individuální úrovni. Právě díky tomu hrála barokní kultura důležitou roli v českých dějinách.

Jedním z významných kulturních center té doby byla i Olomouc, a to navzdory tomu, že její startovní pozice nebyla nikterak slibná. V roce 1642 město kapitulovalo před švédským vojskem. Okupace města nepřátelskými vojáky se nakonec protáhla na dlouhých osm let, během kterých se město postupně vylidňovalo a chátralo. Zdevastovaná Olomouc se tak ocitla ve stínu Brna, které se naopak švédskému obležení ubránilo, a kam se definitivně přesunuly všechny zemské úřady. Olomoučtí měšťané museli investovat mnoho prostředků a sil nejen do rekonstrukce města, ale i do obnovení ztracené slávy města. Z tohoto hlediska bylo důležité, že Olomouc zůstala nadále alespoň církevním centrem země. To městu propůjčovalo nemalou prestiž a v neposlední řadě to také podpořilo různé stavební a jiné počiny.

V městě či jeho bezprostředním okolí se nacházelo biskupství s metropolitní kapitulou, jezuitská kolej s univerzitou, bohaté Klášterní Hradisko s nedalekým poutním centrem na Svatém Kopečku, dalších šest mužských a tři ženské kláštery, tři farní kostely a řada náboženských bratrstev. Tyto instituce se výrazně podílely na společenském životě a na utváření města a jeho veřejného prostoru. Stranou ale nezůstali ani měšťané, nejednou s výše uvedenými institucemi přímo propojeni společnými zájmy. O jejich sebevědomí a ambicích svědčí například i soubor kašen s antickými motivy, které měly vyzdvihovat slávu Olomouce (například legendu o založení města Gaiem Juliem Caesarem) a nabádat císaře k podpoře města a jeho ochraně před nepřáteli (Herkules bránící orlici z městského znaku).

Dalšími impulzy pro rozvoj města byly paradoxně i velký požár z roku 1709 a morová epidemie z let 1713–15, které daly podnět k přestavbě města a vybudování dalších památek – v neposlední řadě i monumentálního sloupu Nejsvětější Trojice oslavujícího město a jeho církevní instituce. Toto utváření Olomouce jako církevního centra Moravy však bylo ukončeno další okupací – tentokrát pruskou armádou v roce 1741. Po odchodu pruských vojáků (a po ztrátě Slezska) bylo rozhodnuto, že z Olomouce bude vybudována mohutná pevnost střežící cestu na Vídeň. Život města a jeho obyvatel tak měl být napříště do značné míry podřízen vojenským potřebám.

Autor: Martin Elbel