Barokní architektura v Olomouci
Město Olomouc se stalo v barokním období jedním z významných uměleckých center ve střední Evropě. Přicházela sem řada umělců z různých částí Evropy, především Itálie, Rakouska a německých zemí. I barokní architektura ve městě a okolí vznikala především díky severoitalským architektům, kteří působili u císařského dvora ve Vídni a v Olomouci našli uplatnění ve službách olomouckých biskupů, kapituly či církevních řádů.
Mezi první barokní architekty patřili Italové Filiberto Luchese (1606–1666) a jeho následovník Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702). Po zvolení Karla z Liechtensteinu-Castelkorna olomouckým biskupem přestavěli v letech 1664-1669 jeho městský palác (dnes arcibiskupský) do reprezentativní, monumentální podoby.
Další Tencallova projekční činnost byla spjata s premonstrátskou kanonií Hradisko u Olomouce. Již od roku 1669 premonstráti stavěli podle Tencallova projektu poutní kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Jde o typickou barokní kostelní stavbu, s dvouvěžovým průčelím, jednou lodí s bočními kaplemi a příčnou lodí. Zajímavé je, že do podoby kostela promluvil sám objednavatel, architektury znalý opat Bedřich Sedlecius. Ten architektovi navrhl, aby byla příčná loď posunuta do středu stavby, čímž se harmonizoval vnitřní prostor i vnější obrys stavby. Roku 1686 pak Tencalla předložil novému opatovi Norbertu Želeckému z Počenic projekt celé kanonie, který se s mnoha změnami realizoval více jak čtyřicet let.
Jedinečným dílem v rámci evropské barokní architektury je bývalý dominikánský kostel sv. Michala, stojící na starém pohanském kultišti a zároveň nejvyšším místě Olomouce. Podle Tencallova projektu jej stavěli od roku 1676, částečně do jeho podoby zasáhl i další významný Ital působící ve Vídni a na Moravě, architekt Domenico Martinelli (1650-1718). Stavba je výjimečná motivem tří kupolí, kterými je zaklenuta hlavní loď kostela. S podobným motivem se setkáme již v raně křesťanské, byzantské a později benátské renesanční architektuře, ovšem v barokní architektuře jde o ojedinělý jev (Neapol, Lvov).
Nejpozději od roku 1672 se pokoušeli o novostavbu kostela také olomoučtí jezuité. První a značně originální návrhy pro ně vytvořil člen řádu Tobiáš Gebler. Ještě originálnějším je projekt na půdorysu oválu s bočními kaplemi a ochozem, který vznikl kolem roku 1700 a patrně jej můžeme spojit s již zmiňovaným Domenikem Martinellim. Kostel byl koncipován jako poutní, uctívána zde byla od středověku gotická socha Panny Marie s Ježíškem. Jako divadelní kulisa mělo kolemjdoucí přitahovat zvlněné dvouvěžové průčelí. To bylo použito i u nakonec zrealizovaného projektu (1711-1716), který vytvořil slezský architekt Michael Josef Klein z Nisy. Postavili tradiční typ jezuitského kostela, jednolodní halu s bočními kaplemi a valenou klenbou, která nese fresku připomínající alegoricky morovou epidemie v Olomouci v době výstavby.
V první čtvrtině 18. století pro jezuity vznikla také sousední školní budova, kněžský seminář sv. Františka Xaverského a kaple Božího Těla. Tu vyprojektoval olomoucký architekt Jan Jakub Kniebandl (1670–1730) podle římského vzoru, kostela S. Andrea al Quirinale od Gian Lorenza Berniniho (1598-1680). Kniebandl patřil k nejvýznamnějším místním architektům a umělcům 18. století, z jeho ruky pochází také návrh přestavby olomoucké radnice (1732). Poslední významnou realizací na poli sakrální architektury byla novostavba konventu klarisek s přilehlým kostelem sv. Kláry. Ten vyprojektoval olomoucký stavitel a architekt Václav Beda (činný ve druhé polovině 18. století), který stavbu v letech 1771–1774 také realizoval. Přebudováním města na pevnost se uzavřela barokní éra velkolepého vývoje a výstavby města.
Autor: Martin Pavlíček